Po sametu / Současné české umění s přesahy do minulosti
17/11/2009

Kurátoři: Sandra Baborovská, Karel Srp

Zastoupení tvůrci: Zbyněk Baladrán, Ondřej Brody & Kristofer Paetaue, Veronika Bromová, Federico Díaz, Tomáš Dvořák aka Floex & Tomáš Vaněk, Milan Grygar, Radim Labuda, Ján Mančuška, Jakub Nepraš, Michal Pěchouček, Daniel Pitín, Jiří Příhoda, Jan Šerých, Štepánka Šimlová, Mark Ther

Expozice Po sametu představovala pokus o rekapitulaci českého „polistopadového“ umění napříč formálními a tematickými přístupy včetně pohyblivého obrazu. Ten se v rámci expozice objevil jako analyzované výstavní rozhraní (interfejs), což u českých dlouhodobých muzejních expozic nebylo do roku 2009 pravidlem. Diskuse o vytvoření expozice, která by mapovala české výtvarné umění od pádu komunismu (po roce 1989), byla na půdě Galerie hlavního města Prahy (dále jako GHMP) vedena stálými či participujícími kurátory instituce dlouho před výslednou výstavou, která byla otevřena příznačně k dvacátému výročí od Sametové revoluce. Přípravných diskusí se zúčastnili přední čeští teoretici výtvarného umění a spolupracovníci GHMP – Lenka Bydžovská, Vojtěch Lahoda, Karel Srp, Marie Rakušanová a Jitka Hlaváčková. Zásadní postavou výsledné podoby se stala tehdy čerstvá doktorandka v oboru Obecná teorie a dějiny umění a kultury pod Filozofickou fakultou Univerzity Karlovy v Praze Sandra Baborovská, která měla s pomocí kurátora GHMP Karla Srpa výstavu zrealizovat (od září 2007 do prosince 2008 zastávala Baborovská v  GHMP pozici odborné lektorky a od ledna 2009 stálé kurátorky). V kurátorské praxi se kromě rozsáhlé expoziční výstavy Po sametu soustředila na projekt Start-Up probíhající od roku 2008 v místnosti bývalé elektrické rozvodny, jež je součástí Domu U Zlatého prstenu GHMP. Projekt byl vytvořen jako tvůrčí platforma pro debutující umělce. GHMP se zájmem o novou tvorbu kontinuálně profilovala od počátku devadesátých let, a tak lze v tomto ohledu Po sametu vnímat jako součást dlouhodobého procesu, jehož vyvrcholením byla právě tato expozice.

Kurátoři expozice Po sametu si nekladli za cíl vyzdvihovat konkrétní díla a vizuální umělce. Výstava byla pojata jako tematická síť zachycující nejzásadnější formální (včetně děl pracujících v intencích pohyblivého obrazu) a ideové tendence vybraného období a zároveň s patrným popularizačním záměrem propojit až dvougeneračně vzdálené umělce. Sandra Baborovská vytvořila celkem čtrnáct tematických bloků: Mikro a makro, Na hraně, Industriál, Tváření, Pod tlakem, Ve hře, Ztráta paměti, K věci, Nejistá realita, Na tělo, V první osobě, Láska je láska, Skládání, Světelnost. V jednotlivých sekcích kurátoři sledovali společné obsahové a formální prvky a zároveň se pokoušeli naznačit posun, který se udál v souvislosti s použitými médii, možnostmi vyjádření a změnami v jejich vnímání. Každý blok byl uvozen krátkým vysvětlujícím textem, který měl za úkol přiblížit návštěvníkům ideu, kterou podle kurátorů sdílely konkrétní práce jednotlivých vystavujících. Tomáš Pospiszyl v textu Hvězdářství v době proměn pro katalog výstavy popsal tento kurátorský přístup následovně: Zde se dostáváme k desítkám souhvězdí možných spojitostí mezi umělci napříč styly, technikami i generacemi. Na Tváře Adrieny Šimotové může podvědomě navazovat Josef Bolf, kresby a počítačové konstrukce Federica Díaze připomenou abstraktní pastely Karla Malicha. Bodů na těle českého umění jsou tisíce a hra, jak je vzájemně propojit, má téměř nekonečné množství řešení. Konečný výběr reprezentativních děl umožňuje díky této hře s osnovami v podstatě nekonečný prostor pro vytváření nových a nových spojitostí.

Z hlediska pohyblivého obrazu byla videa často vystavena ve vzájemném dialogu napříč formálními rozdíly využitých technologií a generačním míjením. Princip dialogu byl formálně rozvíjen například v bloku Mikro a makro, kde byla vedle sebe vystavena plátna z první poloviny 80. let od Karla Malicha. Ta zobrazují abstrahované krajiny. Malicha doplňoval organickými videokolážemi jeho hypotetický následovník Jakub Nepraš, který generuje koláže z civilizačních obrazů, jež animuje jako biologické struktury. V sekci Ve hře zase pohyblivý obraz figuroval jako ilustrativní záznamový prostředek živé performance Tomáše Dvořáka a Tomáše Vaňka (Živá partitura, Tomáš Dvořák aka Floex, 2009). Mezigenerační spojení bylo nalezeno se záznamem akce Prstová partitura Milana Grygara (1981). Výrazným site-specific přístupem k instalaci se vyznačovaly především audiovizuální práce Ondřeje Brodyho Lustracromos a Jána Mančušky Odlesk I. a Odlesk II. Ten dílo pojal jako nepřenosnou instalaci pro výstavní prostor, s čímž souviselo prorůstání projekce s instalační konstrukcí a dramaturgickou linií děje samotného snímku. Celou expozici uzavíral speciální prostor, v němž byly ve smyčkách pouštěny rozhovory se zastoupenými umělci a umělkyněmi, jež pro účel výstavy pořídila internetová televize Artyčok.

Zastoupení pohyblivého obrazu navzdory zvolenému období mezi lety 1989–2009 s občasnými přesahy do minulosti postrádalo takřka práce z počátku a průběhu devadesátých let. V rámci výstavy Po sametu byli prezentováni jen tvůrci videí a filmů, kteří v devadesátých letech teprve studovali na vysokých uměleckých školách. Ty v té době procházely transformací, s níž souviselo zakládání nových ateliérů a příliv pedagogů, kteří buď měli vlastní zkušenost s možnostmi využití pohyblivého obrazu, nebo k nim alespoň dávali prostor. Absence českých představitelů tzv. experimentálního filmu a videoartu, kteří předcházeli zastoupeným tvůrcům, zůstala nezodpovězena. V tomto ohledu expozice působila, že videa a filmy ze začaly v České republice točit až po roce 1989 (respektive 1998 – V. Bromová).
Tohoto vakua si pravděpodobně byla vědoma i Sandra Baborovská, když u příležitosti výročí prvního roku otevření expozice Po sametu uspořádala diskusi o „výtvarných filmech“. Ta byla vedena mezi výtvarnými umělci zastoupenými v expozici a filmovými tvůrci pracujícími v hrané, dokumentární, animované, televizní a reklamní filmové tvorbě. Debatu živě vysílal internetový kanál ČT24 a zúčastnili se jí i zástupci teoretické filmové a výtvarné obce. Z diskuse bohužel v důsledku velkého množství hostů nevyplynuly žádné závěry ani jednotící komentáře. Obecně se expozici Po sametu doznalo značného mediálního ohlasu. Způsob, jakým zde byl prezentován pohyblivý obraz, jakož i otázka, proč v něm chyběly některé osobnosti či celá období, v nich však reflektovány nebyly.

Zdroje:

  • Po sametu / Současné české umění s přesahy do minulosti. 1. vyd. Praha, GHMP a Arbor vitae, 2009.
  • DĚCKÁ, Eliška. Po sametu / Art is fun … snad už zase i v Čechách. Cinepur, 2010, č. 68, s. 17.
  • DOLANOVÁ, Lenka. Srovnávací audiovize. A2 : kulturní čtrnáctideník, 2010, č. 4, s. 39.
  • BOHÁČKOVÁ, Kamila. Film jako inspirace i materiál. A2 : kulturní čtrnáctideník, 2010, č. 4, s. 39.
  • VITVAR, Jan H. Odvážní nominace. Reflex, 2010, č. 6, s. 54.
  • ČERNÁ, Kateřina. Odshora dolů. Reflex, 2009, č. 49, str. 64.
  • HOROVÁ, Anděla. Kam až vedou přesahy? Literární noviny : kulturně-politický týdeník, 2010, č. 3., str. 17.
  • KOVÁČ, Petr. Divák má možnost na umění nahlížet jinak. Právo, 2009, č. 288, str. 9.
  • V pohybu mezi filmem a videoartem. Česká televize [online]. [cit. 2011-11-17]. Dostupný z WWW: <http://www.ceskatelevize.cz/porady/10000000027-v-pohybu-mezi-filmem-a-videoartem/>

Text: Kryštof Pohl
Poslední aktualizace: 6. 2. 2012

↓ více
Po sametu