Punctum
Centrum pro současné umění Futura, 28/2/2007 – 6/5/2007

Kurátor: Václav Magid

; Vystavující: Jesper Alvaer, Zbyněk Baladrán, Daniela Baráčková, Ondřej Brody a Kristofer Paetau, Milena Dopitová, Konstantinos-Antonios Goutos, Alena Kotzmannová, Radim Labuda, Ján Mančuška a Jonas Dahlberg, Michal Pěchouček, Pavla Sceranková, Sláva Sobotovičová, Ivan Svoboda, Jan Šerých, Mark Ther, Martin Zet

Výstava Punctum se uskutečnila v centru pro současné umění Futura. Jedná se o výstavní prostor sídlící na pražském Smíchově od roku 2003, jenž disponuje jednoduchými bílými sály, přilehlou zahradou, ale i sklepními prostory, jejichž rozdělení je možné přizpůsobit konkrétním instalacím. V roce 2007 přišlo tehdejší vedení, konkrétně Alberto di Stefano, s vizí vytvořit sérii výstav věnujících se vždy jednomu médiu – videu, soše, malbě a fotografii.

Kurátorem první výstavy ze série se stal Václav Magid, který je sám aktivním umělcem a jako teoretik a kritik současného umění působí rovněž jako šéfredaktor odborného časopisu, periodika pro teorii, umění a příbuzné zóny, vydávaného VVP AVU. Podle Magidových slov byla výstava zamýšlena jako reprezentativní přehlídka současného českého umění pohyblivých obrazů, která si ovšem nečiní nárok na objektivitu. Přiznaná subjektivita v kurátorském výběru byla Magidem jasně deklarována v samotném názvu výstavy, v němž se odkázal na slavný koncept Rolanda Barthese „punctum“, který postihuje subjektivní zaujetí recipienata fotografie. Václav Magid se pokusil přenést tento teoretický koncept interpretování fotografie jako případu technicky reprodukovaného uměleckého díla na pohyblivý obraz. Nepokoušel se řešit teoretické dilema, zda je možné uplatňovat tento koncept založený na zaujetí detailem ve fotografii na pohyblivý obraz odvíjející se v čase. Volba názvu byla podle kurátora částečnou provokací namířenou proti očekávání, že půjde o přehledné představení stávajících podob práce s pohyblivým obrazem nebo o konfrontaci s médiem fotografie. Subjektivně až nostalgicky zabarvený pojem „punctum“ umožňoval Magidovi, podle jeho vlastních slov, přikládat stále větší váhu vlastnímu přesvědčení o kvalitách jednotlivých děl a o jejich potenciálu utvořit zajímavý celek. Výběr nakonec představil umělce pohybující se především na tehdy aktuální pražské scéně. Někteří z nich v té době s pohyblivým obrazem pracovali pravidelně (např. Mark Ther, Michal Pěchouček, Ondřej Brody), jiní ojediněle a objevili se i takoví, kteří využili video zcela výjimečně. Záměrem nebylo udělat přehlídku „videoartistů“, nýbrž umělců užívajících video jako jedno z médií. Cílem bylo vybrat díla, která nebyla ještě „okoukaná“, aby nebyl možný efekt „puncta“ oslaben. Jedinou výjimkou byla v tomto případě instalace Osobní vlak Michala Pěchoučka, která byla součástí jeho monografické výstavy Passenger Train (Galerie Jiří Švestka, Praha, 2006). Přesto žádné z videí nevzniklo přímo pro tuto výstavu. Výběr probíhal formou setkání a konzultací s jednotlivými umělci nad existujícími či rozpracovanými díly. Důležitá byla vzájemná debata o jednotlivých uměleckých přístupech a Magidově kurátorské koncepci. Magid k této „metodě“ doplnil, že ne se všemi umělci se mi ale podařilo bezprostředně před výstavou setkat osobně, někteří mi poslali nebo předali svá DVD – např. Pavla Sceranková či Martin Zet. V případě Jespera Alvaera, který byl tou dobou v Los Angeles, jsem dokonce vybral video na základě slovního popisu – to byl opět kompromis mezi dostupností prací a požadavkem vystavovat pouze neokoukaná díla: původně mě zaujaly Jesperovy „videomomentky“, co dělal kolem roku 2000 (slétavající se holubi, rozsypané pomeranče apod.), ty už ale byly kdysi vystaveny na jeho výstavě v Malé Špálovce a byly i jinak známé.

Na výstavě byla představena videa, která lze schematicky rozdělit do tří skupin: videa „dokumentární“, která zachycovala referenční realitu a vyznačovala se atmosférou autentické události (např. Pavla Sceranková, Sláva Sobotovičová, Radim Labuda); „příběhová schémata“ založená na narativní linii (např. Michal Pěchouček, Mark Ther, Ondřej Brody a Kristofer Paetau); a nakonec „instalační novotvary“, které svébytným způsobem pracovaly s prezentací pohyblivého obrazu v galerijním prostředí (např. Ján Mančuška a Jonas Dahlberg, Zbyněk Baladrán). K rozmístění jednotlivých skupin videí Magid v tiskové zprávě uvedl, že expozice je členěna podle volného tematického klíče. Tyto ohledy tvoří jakousi minimální stavební kostru přehlídky. Domnívám se však, že zajímavější než stavba sama jsou trhliny v jejich stěnách. Jednotlivá videa či autory nespojovalo tematické zaměření, technika snímání obrazu ani vědomá příslušnost k nějakému proudu. Pojítkem byl kurátorův intuitivní výběr a konceptuální přístup umělců.


Výstava Punctum vzbudila poměrně výraznou mediální odezvu, což lze přičíst i do té doby minimu kolektivních výstav zaměřených ryze na audiovizuální tvorbu. První z tvůrců českého videoartu byli představeni v roce 1994 na výstavě Český obraz elektronický v galerii Mánes. Po dlouhé odmlce se objevily putovní výstava Frisbee (2004–2006) kurátora Františka Kowolowského a Věcné stavy (2006) a Punctum (2007), obě v kurátorské režii Václava Magida.

Dramaturg galerie NoD a výtvarný kritik Jiří Ptáček analyzoval ve své recenzi pro Nový prostor ono záměrné vyvolávání náhody, které si dle jeho slov s termínem puncta protiřečí. Punctum se dle Ptáčka v tomto případě stalo spíše svým protipólem, studiem, které zmiňuje Roland Barthes ve Světlé komoře také. Jedná se o přístup vyvolávající pouze zdvořilý zájem, snímek se nám může líbit, ale ničím nás neuchvátí, neprobodne. Magid jakoby nebyl spokojen pouze s „poraněním“, jež mu díla způsobila, a výstavu potřeboval nějak spojit s kulturou – smlouvou uzavřenou mezi tvůrci a konzumenty, která nás překvapuje, jenže také jí rozumíme, a tak námi nemůže otřást. Vysvětluji si to jedině tak, že ho původní zadání: přehlídka současného českého umění pohyblivých obrazů zavazovala tolik, až se neodvážil příběh svého osobního satori (tzn. intuitivního prožitku, osvícení) dotáhnout do konce.

Miloš Vojtěchovský, umělec v oblasti počítačového umění a grafiky, kritik, teoretik a pedagog FAMU (Centrum audiovizuálních studií), ve svém článku pro periodikum Film a doba kriticky nahlížel na úzké sepětí vystavovaných děl a jejich autorů – nazval je poetikou osobní obsese. Těžko soudit, kolik diváků mimo domovskou komunitu mladých pražských permanetních vystavovatelů bylo těmito „punctuálními“ obrazy zasaženo. (Vojtěchovský)

Mezi dalšími recenzenty a kritiky se objevili Jan Vitvar (Respekt), Edith Jeřábková (A2) či Zuzana Štefková (Cinepur).

Punctum získalo ocenění od Jiřího Kovandy Umělec má cenu pro nejlepší skupinovou výstavu roku 2007. Jedná se o cenu pro umělce či umělkyni nad třicet pět let, udělovanou na základě nominační ankety. Vedlejší dobrovolnou nominační anketou byly voleny nejlepší výstavy roku.



Zdroje

  • BARTHES, Roland. Světlá komora. Praha: Agite/Fra, 2005.
  • JEŘÁBKOVÁ, Edith. Video v kurátorské režii. A2, 2007, č. 17, s. 9.
  • KINTERA, Kryštof. Art. Reflex / Praha, 2007, č. 12, s. 9.
  • MAGID, Václav. Punctum. [online]. 2007, http://www.futuraproject.cz.
  • MACHALICKÝ, Jiří. Obraz mladé videoscény. Lidové noviny, 2007, č. 57, s. 5.
  • MIKULAŠTÍK, Milan. Futura našla slepá místa. Pražský deník, 2007, č. 65, s. 27.
  • MIKULAŠTÍK, Milan. Menu Milana Mikulaštíka. Reflex/ex-Praha, 2007, č. 9, s. 8.
  • POLÁČEK, Vojtěch. Punctum v Punctu [online]. 2007, http://www.nekultura.cz
  • PTÁČEK, Jiří. Punctum: Kultura a zapřené satori. Nový prostor, 2007, č. 278, s. 23.
  • ŠTEFKOVÁ, Zuzana. Jak je důležité míti punctum. Cinepur, 2007, č. 51, s. 39.
  • VITVAR, Jan. Pomoč to a natoč to. Respekt, 2007, č. 13, s. 20.
  • VOJTĚCHOVSKÝ, Miloš. Poznámky k současnému českému videoartu. Film a doba, 2007, č. 2, s. 96–98.
  • E-mailový rozhovor s Václavem Magidem vedla Štěpánka Ištvánková dne 28. 10. 2011.

Text: Štěpánka Ištvánková
Poslední aktualizace: 4. 2. 2012

↓ více
Punctum - Pohled do instalace  (foto: Tomáš Souček)