Čaroděj OZ – 1984
1984, film Super-8, zvukový, ČB/barva, 36 min

Kamera, režie: Lubomír Drožď (Čaroděj OZ)
Hrají: Jan Patrik Krásný, Dáša Krásná, pan Slunce, Vladimír Gaar, Pavel Veselý a další.
Hudba: Cabaret Voltaire, Gang of Four a další.
Díl 1 – 23 min 26 sec
Díl 2 – 12 min 42 sec (hudební dohra 24 sec)

Volná adaptace románu 1984 George Orwela zasazená do Prahy 80. let. Patrik, hlavní hrdina filmu, žije ve světě prostoupeném sledovacími mechanismy. Zástupný znak pomyslného velkého bratra, který vše neustále sleduje, je v něm doslovně přítomen jako rozměrná kresba oka, která hrdinu doprovází i v jeho soukromí. Na oko naráží doslova v každém zákoutí bytu, dokonce i uvnitř kuchyňské linky, nebo při čtení denního tisku, nesoucího ve filmu název Bratrovo slovo. Uchyluje se do koupelny, která je dle kinematografické konvence chápána jako konspirační místo, ve kterém je sledování rušeno. Tam si zapisuje do deníku myšlenky odporující lživé realitě, neboť "nakonec strana prohlásí, že dvě a dvě je pět, a lidé uvěří". Mimo prostor svého domova je konfrontován s protikladem zářných vizí a neuspokojivé reality. Teze o socialistickém plánování jsou v rozporu se zpustlými ikonickými stavbami, jako byl Strahovský stadion, nebo s úklidem po oslavách Prvního máje či s vojenskými přehlídkami, oblíbeným motivem Čarodějových filmů. Zaměstnán jako archivář, potkává se hlavní hrdina v práci s dívkou, počínající romance je však přerušena opět okem velkého bratra. Protože tak porušil jeden ze zákonů je zatčen a předveden před zástupce moci na Ministerstvu lásky. Zde je podroben mučení, které spočívá v nuceném sledování koncentrovaného televizního zpravodajství. Hrdina zkrvavený umdlévá a procitá na lavičce pod Stalinovým pomníkem na Letné. Film končí bezútěšnou vizí budoucnosti: "Není jediná možnost, že dojde k nějaké viditelné změně, ještě za našeho života".

Způsob, jakým film glosuje dobovou realitu poloviny 80. let z něj činí pravděpodobně nejpesimističtější titul z Čarodějovy filmografie. Podle literárního vzoru 1984 vykresluje svět, ve kterém není úniku před všeprostupným sledováním a jedinou možnou pravdou, která je násilně vnuknuta všem a za každou cenu. Jako strůjce tohoto světa je jmenována strana, která disponuje stejnými represivními mechanismy, jako ve světě skutečném: tajná policie, sledování, zatýkání, výslechy a mučení. V tomto směru se uchyluje Čaroděj k řadě doslovných metafor, jakými je již zmíněné oko, v řadě záběrů prolínané do obrazu, dominantní červené tóny, protiklad odpadu a budovatelských tezí nebo rostliny rašící v puklinách dlažby. Řada sekvencí filmu je pojímána spíše dokumentárně nebo se natáčela ve skutečných reáliích. Druhou polohou filmu je naopak výrazná stylizace – trýznitel na Ministerstvu lásky má podobu bezohledného tlouštíka v zrcadlových brýlích, který doslovně šlape botou po lidské tváři, mučící procedury jsou sugestivně pojaty jako násilné sledování televize z bezprostřední blízkosti. Tíživou atmosféru snímku v neposlední řadě podtrhuje anonymní architektonický prostor, jakým jsou Strahovská kolej nebo zákoutí Letné. Spatřujeme zde genia loci Stalinova pomníku nad Prahu, jehož přítomnost je ve filmu fiktivně zachována prostřednictvím fotografií. 1984 má podobně jako další Čarodějovy filmy epizodickou stavbu. Sérií scén nás provází postava Patrika, jehož vnitřní hlas zároveň tvoří vybrané pasáže z původního textu románu. Jisté výjimky v chronologii vyprávění přináší četné flashbacky a předznamenání, průběžným leitmotivem je pak všudypřítomné oko, ať již ve formě scénické dekorace, nebo v několikanásobných expozicích skutečného detailu obličeje. S podobně rozvolněnou formou se v Čarodějově filmografii setkáváme spíše méně často a i zde zůstává věrný spíše lineární formě vyprávění.

Text: Alexandra Moralesová, Martin Blažíček
Poslední aktualizace: 15. 2. 2013

↓ více
1984

Další umělci

Pan Karra