Tomáš Svoboda
*4. 10. 1974

V letech 1996 až 2003 studoval Tomáš Svoboda na pražské Akademii výtvarných umění. Nejprve u Jiřího Sopka (ateliér malířství I.) a poté u Vladimíra Skrepla (ateliér malířství II.), jehož „škola“ byla otevřená nejen studiu malby, ale také práci s dalšími médii. Ve Svobodově portfoliu tak dominují instalace, vystavený film v rozšířeném smyslu pohyblivého obrazu a socio-kulturní praxe, či performance a intervence do veřejného prostoru (včetně mediálního). V roce 1999 absolvoval stáž na Staatliche Akademie der bildenden Künste v německém Karlsruhe a získal i další umělecká stipendia (2002 – Brandenburg, Německo; 2003/2004 – Bern, Švýcarsko; 2004 – Berlin, Německo). Ještě během studií spoluzakládal v pražských Holešovicích centrum pro současné umění Display, které bylo po dobu své samostatné existence do roku 2006 dějištěm desítek výstav převážně zahraničních umělců a umělkyň. V roce 2007 byl projekt Display sloučen s iniciativou tranzit.cz. Touto fúzí vznikl nový výstavní a komunikační prostor, galerie tranzitdisplay, na jejímž ideovém konceptu se Svoboda rovněž podílel. V roce 2006 byl Tomáš Svoboda nominován na cenu Jindřicha Chalupeckého.

Autorskou tvorbu Tomáše Svobody charakterizuje konceptuální zacházení se zvoleným médiem, podobně jako práce jeho generačních spřízněnců Zbyňka Baladrána a Jána Mančušky. Ať už Svoboda pracuje s malbou, fotografií, filmem, performancí či jiným způsobem umělecké akce, zaujímá strukturalistické hledisko, v němž se médium jeví jako určitý znakový systém. Zatímco bychom mohli heslovitě označit Baladránův „poststrukturalistický“ přístup k médiím skrze „archeologii médií“, Mančuškův pomocí „diskursivního obratu“ v samé ontologii média, Svoboda symbolické systémy médií dekonstruuje skrze obecnou každodenní „zkušenost“. Ritualizované mechanismy vyprávění oklešťuje až na základní principy, jež konstituují zkušenost s daným médiem. Pomocí vlastní metody takzvaného „imagine film“, Svoboda odhaluje domnělou schopnost imaginace jako silně disciplinovanou zkušenost provázanou s konkrétními strategiemi filmové praxe. Zkušenost s filmovým „vyprávěním“ tak eliminuje na „popis děje“ (pomocí textu v záběru nebo živé či zaznamenané performance) či obnažený syntax, jako například v instalaci Úhel pohledu (2011), v níž se na pěti obrazovkách odvíjí pět situací, kterým rozumíme na základě „animovaného“ textu, který se řídí zažitými kinematografickými postupy (např. montáž, nájezd, odjezd, stop motion). Srozumitelnost navzdory téměř vyabstrahovanému vyprávění prozrazuje, do jak značné míry se filmová zkušenost stala součástí každodenního uchopování a vztahování se ke světu. Ve Svobodových pracích je také jasně znát kritické až angažované gesto, které může mít subverzivní charakter, jako v případě intervencí do českého mediálního prostředí, konkrétněji do tištěných médií (např. Omluva, 2008) i televizního vysílání. V živé politické talk show Kotel komerční televize Nova (Umění léčí, 1999), ve vůbec první české polistopadové soap opeře Rodinná pouta (Neplatnost, 2004) a kuchařské reality show komerční stanice Prima (Prima vařečka 2005), Svoboda figuroval zpočátku jako standardní účastník projektu (divák v publiku, představitel epizodní postavy a soutěžící v gastronomické show), který ale subverzivním způsobem převracel původní záměry těchto pořadů, jejichž pravá povaha je rovněž lživá. V politické talk show nedostává hlas veřejnost, postavy, vztahy a situace v seriálech nemají reálné opodstatnění a gastronomické show se nevyhrávají s nejlepšími recepty. Zároveň si je Svoboda vědom stírání hranice mezi soukromým a veřejným a skutečným a virtuálním, což je patrné také v jeho pracích, kde naopak upozorňuje (či přímo iniciuje) intervence masmediálních strategií do svého soukromého života (např. Nabídka reklamních ploch k pronájmu v soukromém bytě, 2005; Svatba, 2006; Product Placement, 2006). Moc uplatňovaná pomocí institucionalizovaných praktik je leitmotivem také těch Svobodových videí a instalací, v nichž pracuje s „popisem“ nějaké činnosti či prostředí (např. video 1 km, 2005 a You are not alone, 2003 nebo instalace Na návštěvě, 2006).

Tomáš Svoboda vystavuje od konce devadesátých let, a to v Čechách i zahraničí (především v Německu a Holandsku). V rámci skupinových výstav byly jeho práce představeny na Bienále mladých Zvon (Dům U Kamenného zvonu, Galerie hlavního města Prahy, Praha, 2002), a dále na výstavách Česká sezóna (Palais de Tokyo, Paříž, Francie, 2002), Hrubý domácí produkt (Městská knihovna, Galerie hlavního města Prahy, Praha, 2007), Monument transformace (Městská knihovna, Galerie hlavního města Prahy, Praha, 2009) a rovněž jsou zastoupeny ve stálé expozici věnované českému polistopadovému umění Po sametu (Galerie Dům U Zlatého prstenu, Praha, 2009). Samostatné výstavní projekty Tomáše Svobody bývají mnohdy prezentacemi dokumentací předchozích fází umělecké akce. Neomezuje se na klasické prostředí galerie a svoje práce přenáší do veřejného prostoru (městského, mediálního, privátního). Jeden ze svých „imagine filmů“ prezentoval rovněž v původním prostředí kina (Den nezávislosti, v rámci projektu Audiovisual a ve spolupráci s galerií tranzitdisplay, kino Světozor, Praha, 2008). V duchu navozování dojmu zkušenosti, jakou máme s určitými prostředími instaloval svou samostatnou výstavu Expozice (Karlin Studios, Praha, 2009). Zatím největší Svobodova výstava 25 slov za vteřinu (Staroměstská radnice, Galerie hlavního města Prahy, Praha, 2011) již svým názvem napovídala ústřední rámec, kterým byly film a filmová zkušenost. Tomáš Svoboda jej evokoval sedmi pracemi z let 2008 až 2011 a drobnou publikací k výstavě v podobě flip booku (Tomáš Svoboda, 1 vteřina filmu, Galerie hlavního města Prahy, 2011).

Text: Sylva Poláková

↓ více

Díla umělce

Tomáš Svoboda