Martin Kohout (Pash*)
*1984

Po absolvování gymnázia v pražském Jižním Městě (2000–2004) se Martin Kohout věnoval nejprve studiu kamery na FAMU (2004–2010). V roce 2007 působil jako host na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze v ateliéru Intermediální konfrontace Jiřího Davida, o rok později odjel v rámci programu Erasmus na studentskou stáž do Berlína, kde na Universität der Künste (UdK) navštěvoval mj. třídu hostující profesorky Alicje Kwade. Po ukončení stáže zůstal v Berlíně v ateliéru Gregora Schneidera, UdK absolvoval jako řádný student v roce 2011. Ve stejném roce vyjel v rámci projektu Paths Crossing na tříměsíční rezidenční pobyt do norského Dale. Od roku 2011 působil ve Frankfurtu nad Mohanem, kde studoval jako Meisterschüler na Staatliche Hochschule für Bildende Künste (Städelschule) ve třídě Simona Starlinga.

V roce 2006 inicioval vznik nezávislého kulturně-informačního webu jlbjlt.net [čti jelibojelito], jehož koncept vytvořil, a na jehož chodu se do roku 2011 podílel. Je zakladatelem a editorem malého nezávislého nakladatelství TLTRPreß, publikujícího uměleckou literaturu.

Martin Kohout se na výtvarné scéně etabloval nejprve jako streetartový umělec působící a vystavující pod pseudonymem Pash* (2004–2007). Stejného pseudonymu posléze využíval i k podepisování svých školních filmů, dalších výtvarných projektů již se streetartem nesouvisejících či hudebních recenzí. S rozšiřujícím a posouvajícím se spektrem své umělecké tvorby však začal od tohoto pseudonymu postupně upouštět, po odchodu do Německa v roce 2008 jej pak přestal používat zcela.

Tvorba Martina Kohouta není omezena na jedno médium, techniku či téma. Při své práci využívá širokou škálu výtvarných technik, od malby, interaktivních, konceptuálních, site-specific a zvukových instalací, práce s novými médii a netart až po video či literaturu, (post)fotografii, apropriace, objekty, internetové performance a psaný či mluvený text. Pro jeho tvorbu není důležité ani tak použité médium, jako spíš principy, které se jím snaží vyjádřit. Spíše než o tematickém zaměření jednotlivých děl se tak dá hovořit o základních tendencích, názorových postojích a myšlenkových schématech, která se Kohoutovou tvorbou prolínají, a o řešení otázek, jež Kohouta kriticky zajímají. Jde především o významový posun, klam, manipulaci, ale i ohledávání možností samotného média či podstatu recepce díla a jeho sociální přítomnosti. Pro řadu Kohoutových děl je proto typická meta úrovňovost a ambivalentnost čtení, jíž je dosahováno rozkladem na základní významové struktury, simplifikací, opakováním, multiplikováním a variováním, prací s metaforickým překódováním či estetickou zkratkou.

Naprosto signifikantním prvkem je pak pro Kohoutovu tvorbu významová mnohovrstevnatost. Své práce konstruuje tak, aby fungovaly na mnoha interpretačních a prezentačních úrovních. Často přitom cíleně pracuje s významovým střetem, kdy jednotlivé úrovně nabízí zcela jiné či dokonce přímo protikladné výklady díla. V na první pohled zdánlivě nekomplikovaných pracech je tak řízeně vybudován velkorysý, ovšem pečlivě kontrolovaný interpretační prostor.

Takové postupy kladou nemalé nároky na recipienta a jeho inferenční schopnosti, což je nejvíce patrné u konceptuálních děl jako Six Days in Life of Sandra Lolax, Videotaped (video, 2010), The Script Involving a Language Teacher (text, 2010), Solo Show (hudební performance, 2010), Watching Martin Kohout (YouTube kanál, 2010–2011) ad. U těchto projektů pracujících s jednoduchou instrukcí, jejímž zadavatelem je umělec, ovšem naplňovatelem často někdo jiný, není primárním prvkem výsledné dílo, ale tvůrčí proces naplnění instrukce. Důležitost a výsostná intimnost tohoto procesu pro jeho vykonavatele a posun hodnot, jenž v něm celý proces nevyhnutelně vyvolává, jsou pak zvenčí zcela nedosažitelné. To přímo souvisí s dalším tématem, jež se do Kohoutovy tvorby delší dobu podstatně promítalo, otázkou nekomunikace. Zde se rovněž odráží autorův kritický zájem o mediální společnost a informační kulturu a s tím spojené vyjadřovací a zprostředkovací schopnosti konkrétních médií v širším slova smyslu (ať už je oním médiem v Kohoutově případě papír, video, vyřčené slovo, internetový server, text, gesto, nebo třeba tyčka).

Vedle práce s konceptem je poměrně častým rysem Kohoutovy tvorby kolektivní autorství a kooperace, vycházející z umělcovy praktické zkušenosti s filmem a prostředím internetu. Kromě zmiňovaných konceptuálních projektů jde zejména o spolupráce s grafickým designerem Rasmusem Svenssonem, teoretikem Palo Fabušem či v rámci autorské dvojice „badminton“ s finským umělcem Jaakko Pallasvuem (badminton 001–009, 2011) ad. Tendence ke spolupráci však byla pro Kohoutovu tvorbu charakteristická téměř od samého počátku: Mezi lety 2005 a 2007 byl účastníkem programu Intermediální tvorba a technologie, propojujícího aktivity FAMU, VŠUP a ČVUT. Z tohoto období pochází několik interaktivních děl, prostřednictvím technologie tematizujících fyzický pohyb v prostoru, především interaktivní instalace Ombea (spolu s Mash64 a Viktorem Soukalem) a psychokinetický simulátor Kazalky (s Lucií Marešovou a opět Viktorem Soukalem).

V neposlední řadě je Martin Kohout rovněž internetovým umělcem. Rozsah jeho netartové tvorby sahá od performancí v reálném čase (např. Last Tag Show, 2007), kritických glos v podobě jednoduchých programů a animací (např. Opening Hours, 2008, s Martinem Baarem) až po „site specific“ a „environmentální díla“ internetu jako konceptuální opus Watching Martin Kohout (2010–2011), či práci s textem a specifický layout v rámci webových stránek (martinkohout.com, tltr.biz). Právě netartová díla bývají nejčastěji skloňovanou částí Kohoutovy tvorby, zejména po mediálním ohlasu, jež v roce 2010 vyvolal jeho YouTube „hack“ Moonwalk (2008). Zkušenost Martina Kohouta s internetovou praxí a tzv. Surf Cluby se dále nepřímo promítá mj. také do práce s nalezeným materiálem a četných apropriací, jako jsou o text okleštěná a do původního prostředí navrácená úmrtní oznámení (Funeral Notices, 2008), re-edit Antonioniho Zvětšeniny (Close-up, 2009), modifikovaná videa The Vehicle-S (2009), Diego (2009), David (2009), remediace filmového políčka do podoby pohlednice (Cast Away, 2009), album se sérií manipulovaných fotografií Nothing Important Will Come (2009), falešnou bezprostřednost 3-D technologie reflektující video A Ride Trough: Haiti:360° (2010), ale i do práce s textem. Obeznámenost se specifickou estetikou tumblerů (vizuálních blogových platforem) a hypertextovostí internetu, stejně jako kritický zájem o globální sociokulturní otázky je pak přenášen také do publikací majících charakter Kohoutových uměleckých projektů, které vydává od roku 2012 ve svém nakladatelství TLTRPreß.

Pash*ovy streetartové práce (2004–2007) byly prezentovány na webových platformách věnovaných vizuálnímu umění či streetartu (mlhovina.cz, Wooster Collective: woostercollective.com, Ekosystem: ekosystem.org ad.), internetových PDF i tištěných magazínech jako Pornofitti (2/2004), Wooster Comix (1/2006, New York), W3RK (0/2007), Hype magazine (č. 23), IdN Magazine Asia (5/2007) či na obálce časopisu IM6, ale také v knižních publikacích (Sticker City: Paper Graffiti Art, Thames & Hudson 2007 nebo Street Art Praha, Arbor Vitae 2007), výstavách (např. výstava Street Art Praha v Galerii Školská 28 v roce 2007 nebo výstava Flour’n’Sugar v německém Lipsku) či na mezinárodních workshopech a festivalech (Streetlab v Amsterdamu, 2007).

První významné ocenění získal Martin Kohout roku 2006 za interaktivní instalaci Ombea na festivalu Lab30 v německém Augsburgu (hlavní cena festivalu LabAward). V roce 2008 jeho netartové video Moonwalk zvítězilo v soutěži Jiné vize v rámci Přehlídky animovaného filmu v Olomouci. Stejné video vyvolalo o dva roky později zvýšený mediální zájem, když bylo v rámci YouTube Play Bienale vybráno mezi 25 nejkreativnějších videí uploadovaných na server YouTube a jako takové vystavováno v Guggenheimově muzeu v New Yorku.

Díla Martina Kohouta jsou hojně zastoupena v rámci značné řady kolektivních výstav, pořádaných po celém světě, prezentována na samostatných výstavách především v České republice a v Německu, a také on-line výstavách ve virtuálním prostředí internetu.

S jeho pracemi se lze jako s díly umělce tvořícího v době post internetu1 setkat bez ohledu na jejich povahu v různých podobách jak na internetu, tak ve fyzickém prostoru galerií, na festivalech, nebo v rámci publikací (např. Post Internet Survival Guide, publikace pro The (new&extended) Administration of Guilt, Linear Manual ad.) či časopisů. Ohledávána je jejich (inter)medialita a možnosti daných způsobů prezentace, nezřídka vedoucích k upřednostnění některých z mnoha významových rovin daného díla. Martin Kohout také některé své práce doplňuje teasery či trailery (např. Six Days in Life of Sanra Lolax, Videotaped nebo publikace Linear Manual a Doubting #4), nebo se k nim vyjadřuje prostřednictvím metatextů, majících díky svému typografickému řešení status individuálního uměleckého díla (např. texty-letáky k samostatné výstavě v berlínské galerii Exile Glare Inland, Quiet Attachment GIQA Report No 1 a GIQA Appendix #2, 2011, či k její další, modifikované verzi GIQA2 v Pražské galerii FUTURA, 2012).

V roce 2007 byl kreativním ředitelem festivalu studentských filmů FAMUfest (spolu s Advancedesign a Pebe), pro který natočil několik znělek, a v roce 2008 členem poroty Umělec má cenu (Cena od Vladimíra Skrepla). Je také autorem řady spotů a videoklipů (mj. videoklip pro skupinu Dope Aviators, 2006, či TV spoty pro Televizi Óčko, 2007, nebo animovaného spotu pro festival klasické hudby Struny Podzimu 2011 ad.), příležitostně se i nadále věnuje kameře, postprodukci a animaci.

Martina Kohouta zastupuje berlínská galerie Exile.

Text: Marie Maixnerová
Poslední aktualizace: 12. 10. 2013

↓ více

Díla umělce

  • 008 – internet art, video, 3:20 min., 2010
  • Close-Up – 2009
  • Diego – 1 min 24 sec, 2009
  • Moonwalk – internet art, video, instalace, 2:20 min., 2008
Martin Kohout