Adéla Babanová
*30. 7. 1980

Adéla Babanová vystudovala Střední průmyslovou školu oděvní (1994–1998) a následně pražskou Akademii výtvarných umění (2000–2006) ateliér Nových médií I, Konceptuální tvorby a Grafiky II. Absolvovala multimediálním projektem Rozhovor se Silvií Plath, který předznamenal její další tvůrčí směřování.

Babanová využívá postupů a prvků rozhlasových a televizních žánrů jako je inscenace, rozhovor či debata. Spolupracuje s profesionálními scenáristy, kameramany a divadelními herci. Na této platformě pak zkoumá téma týkající se pozice umělce ve společnosti, ale i dalších účastníků uměleckého provozu jako jsou kurátoři, kritici a galeristé. Veřejnost ponechává v roli přihlížejících diváků, kterým bez znalosti interních vazeb mnohdy unikají souvislosti. Žánrová klišé masových médií Babanová podprahově nabourává vsuvkami jakýchsi formálních „nepatřičností“. Opakování scén, pokažené záběry (např. mikrofon v obraze, škobrtnutí kamery) či zbrklé zoomy „kazí“ formální uhlazenost jednotlivých scén a v metaforické rovině poukazují na umělost světa médií i uměleckého prostředí. Adéla Babanová rovněž využívá sklonu masových médií k „serialitě“, tedy cyklickému variování stále stejných schémat, aby odkryla tentýž princip v uměleckém provozu. V trilogii Zurich (2008), Za umělce roku jsem zvolila sebe (2009) a Polobozi (2009) se pokaždé setkávají stejní herci (Gabriela Míčová, Lucie Roznětínská, Kamil Švejda) představující modelový vzorek umělecké komunity. Obsazení jednotlivých rolí se může mírně měnit, ale témata hovoru (např. uznání, nesmrtelnost, originalita) zůstávají v podstatě stejná. Spoluautorství záměrně vyprázdněných dialogů patří scenáristické dvojici tvořené Džianem Babanem (bratrem A.B.) a Vojtěchem Maškem, kteří už během studia na FAMU psali komiksové příběhy, z nichž později mimo jiné vzešla řada divadelních představení inscenovaných v divadle Nablízko. Provázanost prací Adély Babanové s tvorbou jejího bratra a Vojtěcha Maška nespočívá pouze v profesionální spolupráci (A.B. např. navrhuje pro jejich divadelní představení výpravu), ale také v „půjčování“ fiktivních postav, takže vzniká specifický mikrosvět, jehož prostřednictvím zmínění autoři a autorka s nadsázkou formulují své kritické postřehy o umělecké a intelektuální komunitě.

Videa a zvukové práce Adély Babanové jsou prezentovány převážně v galeriích v podobě instalací. Svou absolventskou práci Rozhovor se Silvií Plath vystavovala na kolektivní výstavě Diplomanti AVU (Národní Galerie v Praze, Veletržní palác, 2006). Jednotlivé části výše zmíněné trilogie vystavovala: v Praze a Brně (Interview Zurich, Galerie mladých, Brno, 2008; Za umělce roku jsem zvolila sebe, Galerie 35M2, Praha, 2009; Polobozi, Galerie Hl. města Prahy, U Zlatého prstenu, cyklus Start-Up, 2009). Svou práci prezentovala také jako host na výstavě Eugenia Percossi s názvem I don´t wanna die but I ain´t keen on living either (Karlin Studios, Praha, 2009). Zúčastnila se mimo jiné skupinových výstav Zůstane to mezi námi (Karlin Studios, Praha, 2007), Bad Filming (Galerie U Dobrého pastýře, Brno, 2009) a Double Blind (Aula FaVU, Brno, 2009). Práce Adély Babanové byly zařazeny rovněž do speciálních outdoorových přehlídek Videobus (Festival Multiplace – Současné video na linkách autobusů Student Agency, 2006), Videokemp (Jednodenní putovní přehlídka současného videoartu, Letná, Praha, 2007) a Videoart is Dead (galerie Cell, buňka B16, Památník Vítkov, Praha, 2008). Díky prolínání s dalšími mediálními praxemi, které je pro tvorbu Adély Babanové charakteristické, byly její práce prezentovány také v rozhlase (Radio 1, 2006) a v kině (Audiovisual – Současný český videoart, kino Světozor, Praha, 2006; Pondělky s gender: …Očima žen aneb nové trendy ve filmu, Gender studies a Městská knihovna, Praha, 2008). 

Text: Sylva Poláková
Poslední aktualizace: 28. 9. 2010

↓ více

Díla umělce

Adéla Babanová