Zdeněk Pešánek
*12. 6. 1896 – †21. 11. 1965

Zdeněk Pešánek studoval nejprve sochařství v kamenické škole v Hořicích a poté též na Akademii výtvarných umění v Praze. Paralelně se intenzivně zajímal o architekturu, divadelní scénografii a experimentální film. Brzy se rozešel s klasickým sochařským pojímáním trojrozměrného objektu a příslušnými technikami a začal experimentovat s kinetickou plastikou a unikátními multimediálními hudebními nástroji/objekty. Ve dvacátých letech minulého století realizoval vlastní verzi barevného klavíru (spektrofon), který měl umožňovat barevné vyjadřování emocionální škály interpretované skladby. Pro divadlo připravoval speciální scénografická řešení, navrhl několik architektonických vizí samotných divadelních stánků a zajímal se i o vnější osvětlení budovy. Byl autorem řady světelně-kinetických pomníků, z nichž byla například realizována plastika na Edisonově transformační stanici v Jindřišské ulici v Praze ku příležitosti stých oslav elektřiny (1930). Tato Pešánkova práce se dostala do širšího povědomí také díky avantgardnímu filmu Otakara Vávry a Františka Piláta Světlo proniká tmou (1931), v němž hrála prominentní roli.

Zdeněk Pešánek se však celoživotně potýkal spíše s obtížným přijímáním své práce, které bylo zapříčiněno novátorskou povahou jeho projektů a myšlení. Uvědomoval si proto, že je nutné světelně-kinetické umění formulovat také teoreticky. Nedílnou součástí jeho tvorby jsou rovněž vlastní texty, které publikoval časopisecky nebo prezentoval formou přednášek. Své pojetí umění budoucnosti založeném na světle a pohybu tento průkopník multimediálního kinetického umění formuloval v autorské knize Kinetismus. Ačkoli rukopis vznikal již během dvacátých let, vydání se dočkal až v roce 1941.

Kniha je Pešánkovým pokusem teoreticky kontextualizovat nejen vlastní tvorbu, ale vytvořit obecnou formální i obsahovou klasifikaci možných variant kinetického umění. Jak pro realizace v ploše tak v prostoru bylo v Pešánkově pojetí stěžejní odvíjení v čase. Vedle filmu, světelné reklamy či iluminace architektury neopomíjel ani starší světelně kinetické praxe jako ohňostroj, fontánu nebo barevný klavír, se kterým se experimentovalo již v sedmnáctém století.

Pešánkovi ideje jsou blízké hnutí Bauhas, jež umění přibližovalo průmyslu a akceptovalo nové (strojové) technologie na úrok tradičních představ o jedinečném propojení mezi umělcem a dílem. Jako člen brněnské pobočky Devětsilu, přesvědčený komunista a aktivní člen Levé fronty, vkládal Pešánek do nového umění také sociální ambice. V jeho představách mělo být umění dostupné široké veřejnosti a akcentovat sociální témata. Zajímal se například také o finanční dostupnost spektrofonu, aby mohl být užíván jako jiné domácí hudební nástroje. Jeho vlastní práce je možné řadit a srovnávat se zástupci světové optofonetické tvorby včetně Pešánkova názorového a uměleckého soukmenovce Lászlo Moholy-Nagye. Sdíleli klíčovou představu o tom, že hlavními vyjadřovacími prostředky umění budoucnosti by se měly stát světlo a pohyb, čímž by se statické umění přiblížilo poezii, hudbě či tanci a vyjádřilo tak působivěji a věrněji dobové klima. Stranou avantgardních programů se Pešánkovi především jednalo o praktickou regulaci světelného urbanismu včetně založení samostatného oboru v rámci vysokého uměleckého školství, který tu chybí dodnes.

Text: Sylva Poláková
Poslední aktualizace: 12. 11. 2013

↓ více